Jméno postavy: Zayden Matthew Collins
Věk: 25 let
Povolání před apokalypsou: Voják
Váha: 80 kg
Výška: 186 cm
Skupina: ----
Jméno hráče: Foxie
FC: Daniel Sharman
Zájmy: Zbraně, auta a rychlá jízda, zapisování důležitých okamžiků v životě, nebezpečné/adrenalinové situace, posilování, objevování nových míst, rád pozoruje hvězdy a utápí se ve svých vlastních myšlenkách, dříve také rád boxoval
Děti: ----
Charakter:
Je těžké, když člověk vybočuje ze společnosti a neztotožňuje se s představami těch, s nimiž se denně stýká. Být vyvrhelem není snad přáním nikoho, kdo nechce žít v ústraní a vyhýbat se kontaktu s lidmi, byť už je sebemenší. Zayden nikdy neměl přehnanou potřebu hrnout se do davu lidí. Nebylo to z toho důvodu, že by neměl rád lidskou rasu jako takovou. Ve skutečnosti se bál, jaké reakce v něm nepředvídatelné chování těch, které potká, může vyvolat. Měl obavy z toho, kým se stane, až vztek propluje jeho tělem a on se nebude moci kontrolovat. Nebude moci ovládat své emoce, svoji zlost a touhu ublížit i tomu nejvíce nevinnému tvorovi, jenž mu zkříží cestu…
Muž, jehož povahové rysy odradí už při prvním setkání většinu lidí. I kdyby se snažil přesvědčovat každého zvlášť o své neškodnosti, tak jen málokdy by jej čekalo úspěšné vítězství a rozhovor, po kterém by se nemusel cítit jako ten největší prevít na celém světě. V první řadě je jasným signálem jeho až příliš chladný a nedostupný výraz. Ta těžká léta, která musel prožít po boku nepřejících lidí, jejichž nenávist sálala na míle daleko a byla směrována právě jemu, jej naučila jednomu. Jestliže chce okolí varovat před sebou samým, tak bude nejlepší nahodit masku netykavky, s níž není radno si zahrávat. Ledově modré oči, v nichž by se dokázal utopit leckdo, jsou jen dokonalým podtržítkem pro veškerá varovná gesta, jež vysílá do světa. Málokdy se totiž dá s někým do řeči na první dobrou. Pokud situace nedovoluje nic jiného, přetrpí i ten nucený rozhovor, ovšem nikdo by neměl počítat s tím, že jeho slova budou jakkoliv milá. Vytříbený styl a jazyk ostrý jako břitva patří mezi něco, díky čemuž na něj jen tak někdo nezapomene.
Ovladatelnost nikdy nepatřila mezi jeho silné stránky. Už odmalička měl problém s kontrolou a bohužel čím byl starší, tím se situace jen horšila. Navenek se sice tváří jako někdo, koho jen tak něco nerozhodí, což je do jisté míry pravdivý fakt, ale jestliže se byť jen maličko píchne do citlivého místa, či jej kdokoliv jakkoliv jinak vyprovokuje a probudí tak děsivé zvíře, není dobré mu stát v cestě. Nemá slitování. S nikým. Bohužel si své výpadky, při nichž běsní a chová se opravdu zle, neuvědomuje. Nedokáže je nijak pozastavit, zbrzdit, či zcela zrušit. Neumí to. Nikdo jej nenaučil sebekontrole, neboť všichni, se kterými přišel do styku, se jej báli, nebo ho ignorovali natolik, že neměl tu možnost se naučit bojovat se sebou samým. Důležitým poznatkem je však to, že to nedělá rád. Nenávidí se za to, co je schopen udělat, když se mu zatemní mysl a adrenalin v krvi stoupne do nevídaných výšek. Nesnáší to, nemůže se na sebe ani pořádně podívat do zrcadla, aby necítil odpor k sobě samému… nemá strach z toho, co se stane jemu. Děsí ho to, co je schopen udělat ostatním.
Vždy patřil do řad introvertů, kteří se straní společnosti, jak to jen možné. Nedává o sobě příliš vědět, pokud vyloženě nemusí, ovšem v takovém světě, který vznikl po vypuknutí apokalypsy, už je stejně jedno, zda jej ve škole odsuzovali za jeho odtažitost. Nutno podotknout, že Zayden má obrovské nadání pro plánování a strategii boje. Povolání, které mu umožnilo alespoň částečně upustit páru, tuhle vlastnost jen podpořilo a vyšperkovalo do rozměrů, s nimiž v apokalypse dokáže obstát na docela dobré úrovni. Nehrne se vpřed, pokud to situace vyloženě nevyžaduje a stejně tak dokáže při akcích a vypjatých chvílích uchovat chladnou hlavu.
Stejně tak dobře je na tom se soustředěním. Ovšem v tomhle případě umí udržet pozornost pouze při tom, co jej činí jakýmkoliv způsobem šťastným, či ho ta určitá věc minimálně baví natolik, aby mu stála za vložený čas a úsilí. Když si Zayden něco vezme do hlavy, tak je ochoten si za svým rozhodnutím stát tak dlouho, dokud nezíská to, po čem jeho srdce touží. Nevzdává se. Bojuje až do samotného konce a odhodlání pocítit sladký pocit vítězství jej nutí k překročení vlastních hranic. Někdy až přehnaně moc a zbytečně riskuje, ovšem i přes kritické situace a velmi nebezpečné okamžiky, kterých ho za jeho život potkalo již mnoho, se neobrací zády k tomu, co mu dělá radost. Miluje pocit volnosti, kdy jej neovládá žádný vedlejší aspekt. Miluje ty výjimečné okamžiky, kdy je pouze on a nikdo další. A právě takové emoce se objevují ve chvílích, kdy kosí nemrtvé bestie, či měřená rychlost na tachometru překračuje všechny meze… Jestliže se dostane s někým do sporu, dokáže vystupňovat hádku do takových rozměrů, že pokud druhá strana neustoupí, tak on už vůbec ne. I kdyby vařil z vody a cucal si argumenty z prstu.
Zastává rčení ‚jak ty ke mně, tak já k tobě‘. Bude-li se k němu někdo chovat zle, tak nemůže očekávat, že stáhne ocas a nechá do sebe šít. To v žádném případě. Naopak. Když se mu dostane možnosti rvačky, tak ji velmi rád využije. Je to také jeden ze způsobů, jakým se může uchránit od dalšího výpadku a zatemnění mysli... a pere se až do krve, nehledě na následky.
I přes všechno se v tomhle mladém vojákovi však skrývá kus dobra, který zatím neměl tak velkou možnost k tomu, aby spatřil světlo světa. V hloubi duše je tento muž citlivým člověkem, jenž potřebuje velkou dávku pochopení a především času. Potřebuje nalézt správný směr a smysl k tomu, aby se dokázal uklidnit a převzít nad sebou kontrolu tehdy, kdy je zcela bezmocný a svým způsobem i bezbranný. Není to blázen, ani psychopat. Není tím šílencem, jak jej již mnoho lidí nazvalo. To jen události, kterými si v životě prošel, jeho osobnost vykreslily do takové podoby, s jakou vystupuje nyní. S jakou on sám musí žít. Najdou se chvilky, kdy je schopen vylít své srdce někomu, komu bezmezně důvěřuje. Takový člověk se však za celou tu dobu ještě nenašel. Stále nedokázal najít někoho, komu by mohl věřit natolik, aby se svěřil i s těmi nejčernějšími a nejbolestivějšími vzpomínkami. Jeho mysl trápí tolik věcí, které dusí v sobě.
Jestliže mu na někom záleží natolik, aby s ním dokázal vést normální rozhovor a trávit čas, který překračuje stanovené hranice a situace ho vyloženě nenutí, aby trávil ve společnosti někoho dalšího delší čas, tak je ochoten za něj bojovat a chránit jej i za cenu vlastních zranění a bolesti.
Musí se však počítat, že řekne svůj vlastní názor bez ohledu na následky a ublížení druhé straně. Je svérázný a na upřímnosti si opravdu dosti zakládá. Pokud se zrovna nachází v takovém rozpoložení, kdy je schopen se i usmát a bavit se spolu se svými přáteli, které si pečlivě vybírá a rozhoduje, koho si pustí blíže k tělu, tak umí být i takovým člověkem, se kterým je v jistém slova smyslu zábava. Popravdě se málokdo v jeho společnosti nudí… má sice svůj styl smyslu pro humor a mnohdy používá i takové hlášky, s nimiž se ne každý ztotožní, ovšem to nic nemění na tom, že i bytost, jakou je on, se dokáže zabavit a uvolnit. Například nad sklenkou dobrého alkoholu.
Minulost:
Narodil se do ne příliš stabilní rodiny žijící na okraji New Yorku jednoho listopadového, upršeného dne. Už odmalička byl otcem nenáviděný přírůstek. Vzhledem k vyhrocené situaci, kterou mezi sebou manželé Collinsovi měli, se muž, jenž měl v rodině hlavní slovo zařekl, že to dítě, které mu manželka porodila, není jeho. Komplikovaná situace již dávno před porodem měla za následek, že spolu netrávili již tolik času, tudíž Brandon byl plně oprávněn k tomu si myslet o své ženě jen to nejhorší. Nesnášel to dítě, stalo se pro něj černou ovcí rodiny a vždy dával jasně najevo, jaký postoj k nevinnému chlapci zaujímá. Rozdílné to bylo u druhého, prvorozeného syna, ke kterému měl mnohem blíže a také se k němu jinak choval. To jeho miloval… to on vždy dostal to, co požadoval. On byl tím, na kterého otec pyšně hleděl a s láskou jej vychovával.
Již od útlého dětství to měl Zayden se svým otcem těžké. Nechápal, proč se k němu chová tak zle, vše mu odpírá a fackuje jej i za něco, co neudělal a moc dobře to věděl. Z jeho strany snad nikdy neslyšel konejšivé, vlídné slovo milujícího rodiče. Vždy jen křik, tresty a celé to podtrhoval pohled na hádající se dospělé. Brandon patřil mezi muže pracující v jedné z fabrik, kde se člověk opravdu nadřel. Po těžké práci si dal sem tam pár piv, či sklenic tvrdšího alkoholu a rány rázem létaly jako kulky z kulometu. Prvním terčem byla matka, které nikdy neodpustil její pochybení a nevěru. Vsugeroval si do hlavy, že se to opravdu stalo i přes fakt, že se ho on sama snažila přesvědčit o opaku. Trpěla a on musel přihlížet tomu, co se u nich doma dělo. Bohužel i on byl tou obětí, která schytala mnoho bolestivých ran a šrámů nejen na těle, ale i na duši. Nevěděl, za co je trestán, marně hledal odpovědi na své otázky, ale nikdy se k nim nedopracoval. Pláč se stal denní rutinou, stejně jako strach a pomalu se probouzející vlastnost, kterou nedokázal zatím nijak specifikovat... byl ještě malým klukem, jenž zažíval pocit štěstí možná tak tehdy, kdy se při nestřeženém okamžiku vyplížil ven z domu a užíval si volnosti do té doby, než jej příslušníci policie přivedli zpět domů s dalším varováním. Tropil všelijaké neplechy, vyváděl kousky, za které by se kdejaké jiné dítě ze slušné rodiny stydělo, ale on si uvědomoval, že právě tohle mu působí radost. Že to, co měl zakázané a to, co bylo špatné, v něm probouzelo zvláštní pocit úlevy a hormon štěstí se rozléval do celého těla.
S rostoucím věkem a příchodem povinné školní docházky se dostavila další vlna problémů. Jeho minimální společenskost a odsekávání druhým, se znelíbila nejen učitelům, ale především spolužákům, kteří se do něj začali obouvat. Velmi brzy se po celé škole rozneslo, že je tím idiotem, kterého nikdo nechtěl. Že je tím, kdo mezi ně nepatří. Poznal sílu šikany a slovních útoků, které však velmi brzy proměnil v pěsti. Potřeboval se nějak uchránit. Potřeboval všem dokázat, že je silnější, než si o něm myslí. Chtěl ukázat, že není tím slabým článkem a nikdo se mu nebude smát. Po prvním útoku a přeraženému nosu přišel postih a doma samozřejmě výprask a patřičný trest. Nic takového jej však nezastavilo. Zjistil, že mu jedině tohle zajistí, aby se od něj každý držel dál, proto se nebránil jakékoliv rvačce, která se ve škole naskytla. Využil i té sebemenší provokace, aby mohl pocítit tu sílu, která se v něm skrývala. Aby mohl zaútočit a neřešit vůbec nic. V těch okamžicích měl zcela zatemněnou mysl a nebylo nic, co by jej zastavilo... smutné na tom bylo mnoho věcí, ale jedním z hlavních bodů se stal krutý fakt, že ani učitelé s ním nechtěli mít nic moc společného. Jejich prvotní snaha o pomoc se změnila v odstup a nucené trávení času s jeho osobou. S tou zraněnou, pošramocenou duší, kterou nikdo nedokázal pochopit. A on se nikomu ani nesvěřoval. Vše držel v sobě a zarytě mlčel. Nikdy neřekl ani slovo už jen proto, že se bál reakce a stejně tak se styděl za to, čím si musel procházet.
Absolvoval několik sezení, navštívil i psychologa, byl donucen docházet do poradny, ale nikdo mu nedokázal pomoci. Doma do něj násilím dostávali prášky na uklidnění, ale k čemu? Bylo zbytečné cpát do člověka to chemické svinstvo, když ty jediné a opravdové rány měl na duši a nikdo… nikdo nebyl natolik vnímavý, aby tuhle skutečnost dokázal pochopit. Výsledek byl tím pádem nulový a všichni nad ním ve finále lámali hůl. Zanevřeli na něj. Nestalo se, že by v někom našel pochopení. A pokud ano, tak o tom člověku nevěděl…
Za dobu svého dospívání udělal mnoho špatných skutků. Ubližoval a ničil, ale nedokázal se ovládat. Takové temné chvilky byly něčím, čeho se vyloženě děsil a i přesto, že se s tím snažil bojovat, tak neobstál. Mohl se pouze modlit a doufat… Nevěděl, co se svým životem. Neměl udán žádný směr… proto až na doporučení, které přišlo jeho rodičům, byl poslán na výcvik k vojákům. Prý právě tohle bylo tím posledním možným řešením a poslední nadějí, která mu mohla pomoci…
I když se jeho chování, vyplývající ze špatných zkušeností z dřívějška nijak nezměnilo, tak právě v armádě našel ten smysl, který mu alespoň něco přinesl. Dokázal se chovat disciplinovaně, uvědomil si, co smí a nesmí a plnění rozkazů svých nadřízených z něj udělalo člověka, který ve své práci poslouchal a dělal to, co jej baví. Oblíbil si zbraně, našel si několik dobrých parťáků, se kterými absolvoval mnoho misí, a teprve vojenská činnost z něj udělala muže, jenž si naplno užíval to, co podnikal.
Dokázal upustit páru, zapomenout na to, co za noční můry jej pronásleduje a vykonávat práci na 100 %. Armáda pro něj byla hotovou spásou, i když se jeho povaha vůbec nezměnila. Byl však schopný ji potlačit natolik, aby jej neovlivňovala a nepůsobila nevratné potíže tam, kam se těžkou, tvrdou, dlouho a vytrvalou prací dostával.
Po vypuknutí toho šílenství byl povinen se zapojit do pomoci civilistům. Dělal to, co mu bylo nařízeno. Viděl spoustu děsivých scenérií. Prošel si takovými situacemi, ze kterých by měl neproškolený a především nepřipravený člověk trauma na celý život. Byl svědkem bolesti, utrpení a musel udělat spoustu těžkých rozhodnutí. Přišel o své přátelé, se kterými to táhl v armádě několik dlouhých let… ztratil lidi, na kterých mu záleželo a byl ochoten za ně bojovat... O rodině nevěděl nic konkrétního. Matka s otcem to dle všeho nepřežili a bratr? S tím ztratil kontakt. Měl ho rád. Nedával mu za vinu, že jej otec miloval a on byl tím nenáviděným. Byli sourozenci, ať se děje, co se děje. Bohužel však netušil, co se s Dylanem stalo. Tahle nevědomost jej tížila, ale pokud chtěl přežít alespoň on sám, musel se sebrat a bojovat. Jako vždy…
Rodina:
Matka - Heather Collins - nemá o ní žádné konkrétní zprávy, pravděpodobně však zemřela
Otec - Brandon Collins - nemá o něm žádné konkrétní zprávy, pravděpodobně však zemřel
Bratr - Dylan Collins - ztratili kontakt, neví o něm nic, ale doufá, že to přežil
Věk: 25 let
Povolání před apokalypsou: Voják
Váha: 80 kg
Výška: 186 cm
Skupina: ----
Jméno hráče: Foxie
FC: Daniel Sharman
Zájmy: Zbraně, auta a rychlá jízda, zapisování důležitých okamžiků v životě, nebezpečné/adrenalinové situace, posilování, objevování nových míst, rád pozoruje hvězdy a utápí se ve svých vlastních myšlenkách, dříve také rád boxoval
Děti: ----
Charakter:
Je těžké, když člověk vybočuje ze společnosti a neztotožňuje se s představami těch, s nimiž se denně stýká. Být vyvrhelem není snad přáním nikoho, kdo nechce žít v ústraní a vyhýbat se kontaktu s lidmi, byť už je sebemenší. Zayden nikdy neměl přehnanou potřebu hrnout se do davu lidí. Nebylo to z toho důvodu, že by neměl rád lidskou rasu jako takovou. Ve skutečnosti se bál, jaké reakce v něm nepředvídatelné chování těch, které potká, může vyvolat. Měl obavy z toho, kým se stane, až vztek propluje jeho tělem a on se nebude moci kontrolovat. Nebude moci ovládat své emoce, svoji zlost a touhu ublížit i tomu nejvíce nevinnému tvorovi, jenž mu zkříží cestu…
Muž, jehož povahové rysy odradí už při prvním setkání většinu lidí. I kdyby se snažil přesvědčovat každého zvlášť o své neškodnosti, tak jen málokdy by jej čekalo úspěšné vítězství a rozhovor, po kterém by se nemusel cítit jako ten největší prevít na celém světě. V první řadě je jasným signálem jeho až příliš chladný a nedostupný výraz. Ta těžká léta, která musel prožít po boku nepřejících lidí, jejichž nenávist sálala na míle daleko a byla směrována právě jemu, jej naučila jednomu. Jestliže chce okolí varovat před sebou samým, tak bude nejlepší nahodit masku netykavky, s níž není radno si zahrávat. Ledově modré oči, v nichž by se dokázal utopit leckdo, jsou jen dokonalým podtržítkem pro veškerá varovná gesta, jež vysílá do světa. Málokdy se totiž dá s někým do řeči na první dobrou. Pokud situace nedovoluje nic jiného, přetrpí i ten nucený rozhovor, ovšem nikdo by neměl počítat s tím, že jeho slova budou jakkoliv milá. Vytříbený styl a jazyk ostrý jako břitva patří mezi něco, díky čemuž na něj jen tak někdo nezapomene.
Ovladatelnost nikdy nepatřila mezi jeho silné stránky. Už odmalička měl problém s kontrolou a bohužel čím byl starší, tím se situace jen horšila. Navenek se sice tváří jako někdo, koho jen tak něco nerozhodí, což je do jisté míry pravdivý fakt, ale jestliže se byť jen maličko píchne do citlivého místa, či jej kdokoliv jakkoliv jinak vyprovokuje a probudí tak děsivé zvíře, není dobré mu stát v cestě. Nemá slitování. S nikým. Bohužel si své výpadky, při nichž běsní a chová se opravdu zle, neuvědomuje. Nedokáže je nijak pozastavit, zbrzdit, či zcela zrušit. Neumí to. Nikdo jej nenaučil sebekontrole, neboť všichni, se kterými přišel do styku, se jej báli, nebo ho ignorovali natolik, že neměl tu možnost se naučit bojovat se sebou samým. Důležitým poznatkem je však to, že to nedělá rád. Nenávidí se za to, co je schopen udělat, když se mu zatemní mysl a adrenalin v krvi stoupne do nevídaných výšek. Nesnáší to, nemůže se na sebe ani pořádně podívat do zrcadla, aby necítil odpor k sobě samému… nemá strach z toho, co se stane jemu. Děsí ho to, co je schopen udělat ostatním.
Vždy patřil do řad introvertů, kteří se straní společnosti, jak to jen možné. Nedává o sobě příliš vědět, pokud vyloženě nemusí, ovšem v takovém světě, který vznikl po vypuknutí apokalypsy, už je stejně jedno, zda jej ve škole odsuzovali za jeho odtažitost. Nutno podotknout, že Zayden má obrovské nadání pro plánování a strategii boje. Povolání, které mu umožnilo alespoň částečně upustit páru, tuhle vlastnost jen podpořilo a vyšperkovalo do rozměrů, s nimiž v apokalypse dokáže obstát na docela dobré úrovni. Nehrne se vpřed, pokud to situace vyloženě nevyžaduje a stejně tak dokáže při akcích a vypjatých chvílích uchovat chladnou hlavu.
Stejně tak dobře je na tom se soustředěním. Ovšem v tomhle případě umí udržet pozornost pouze při tom, co jej činí jakýmkoliv způsobem šťastným, či ho ta určitá věc minimálně baví natolik, aby mu stála za vložený čas a úsilí. Když si Zayden něco vezme do hlavy, tak je ochoten si za svým rozhodnutím stát tak dlouho, dokud nezíská to, po čem jeho srdce touží. Nevzdává se. Bojuje až do samotného konce a odhodlání pocítit sladký pocit vítězství jej nutí k překročení vlastních hranic. Někdy až přehnaně moc a zbytečně riskuje, ovšem i přes kritické situace a velmi nebezpečné okamžiky, kterých ho za jeho život potkalo již mnoho, se neobrací zády k tomu, co mu dělá radost. Miluje pocit volnosti, kdy jej neovládá žádný vedlejší aspekt. Miluje ty výjimečné okamžiky, kdy je pouze on a nikdo další. A právě takové emoce se objevují ve chvílích, kdy kosí nemrtvé bestie, či měřená rychlost na tachometru překračuje všechny meze… Jestliže se dostane s někým do sporu, dokáže vystupňovat hádku do takových rozměrů, že pokud druhá strana neustoupí, tak on už vůbec ne. I kdyby vařil z vody a cucal si argumenty z prstu.
Zastává rčení ‚jak ty ke mně, tak já k tobě‘. Bude-li se k němu někdo chovat zle, tak nemůže očekávat, že stáhne ocas a nechá do sebe šít. To v žádném případě. Naopak. Když se mu dostane možnosti rvačky, tak ji velmi rád využije. Je to také jeden ze způsobů, jakým se může uchránit od dalšího výpadku a zatemnění mysli... a pere se až do krve, nehledě na následky.
I přes všechno se v tomhle mladém vojákovi však skrývá kus dobra, který zatím neměl tak velkou možnost k tomu, aby spatřil světlo světa. V hloubi duše je tento muž citlivým člověkem, jenž potřebuje velkou dávku pochopení a především času. Potřebuje nalézt správný směr a smysl k tomu, aby se dokázal uklidnit a převzít nad sebou kontrolu tehdy, kdy je zcela bezmocný a svým způsobem i bezbranný. Není to blázen, ani psychopat. Není tím šílencem, jak jej již mnoho lidí nazvalo. To jen události, kterými si v životě prošel, jeho osobnost vykreslily do takové podoby, s jakou vystupuje nyní. S jakou on sám musí žít. Najdou se chvilky, kdy je schopen vylít své srdce někomu, komu bezmezně důvěřuje. Takový člověk se však za celou tu dobu ještě nenašel. Stále nedokázal najít někoho, komu by mohl věřit natolik, aby se svěřil i s těmi nejčernějšími a nejbolestivějšími vzpomínkami. Jeho mysl trápí tolik věcí, které dusí v sobě.
Jestliže mu na někom záleží natolik, aby s ním dokázal vést normální rozhovor a trávit čas, který překračuje stanovené hranice a situace ho vyloženě nenutí, aby trávil ve společnosti někoho dalšího delší čas, tak je ochoten za něj bojovat a chránit jej i za cenu vlastních zranění a bolesti.
Musí se však počítat, že řekne svůj vlastní názor bez ohledu na následky a ublížení druhé straně. Je svérázný a na upřímnosti si opravdu dosti zakládá. Pokud se zrovna nachází v takovém rozpoložení, kdy je schopen se i usmát a bavit se spolu se svými přáteli, které si pečlivě vybírá a rozhoduje, koho si pustí blíže k tělu, tak umí být i takovým člověkem, se kterým je v jistém slova smyslu zábava. Popravdě se málokdo v jeho společnosti nudí… má sice svůj styl smyslu pro humor a mnohdy používá i takové hlášky, s nimiž se ne každý ztotožní, ovšem to nic nemění na tom, že i bytost, jakou je on, se dokáže zabavit a uvolnit. Například nad sklenkou dobrého alkoholu.
Minulost:
Narodil se do ne příliš stabilní rodiny žijící na okraji New Yorku jednoho listopadového, upršeného dne. Už odmalička byl otcem nenáviděný přírůstek. Vzhledem k vyhrocené situaci, kterou mezi sebou manželé Collinsovi měli, se muž, jenž měl v rodině hlavní slovo zařekl, že to dítě, které mu manželka porodila, není jeho. Komplikovaná situace již dávno před porodem měla za následek, že spolu netrávili již tolik času, tudíž Brandon byl plně oprávněn k tomu si myslet o své ženě jen to nejhorší. Nesnášel to dítě, stalo se pro něj černou ovcí rodiny a vždy dával jasně najevo, jaký postoj k nevinnému chlapci zaujímá. Rozdílné to bylo u druhého, prvorozeného syna, ke kterému měl mnohem blíže a také se k němu jinak choval. To jeho miloval… to on vždy dostal to, co požadoval. On byl tím, na kterého otec pyšně hleděl a s láskou jej vychovával.
Již od útlého dětství to měl Zayden se svým otcem těžké. Nechápal, proč se k němu chová tak zle, vše mu odpírá a fackuje jej i za něco, co neudělal a moc dobře to věděl. Z jeho strany snad nikdy neslyšel konejšivé, vlídné slovo milujícího rodiče. Vždy jen křik, tresty a celé to podtrhoval pohled na hádající se dospělé. Brandon patřil mezi muže pracující v jedné z fabrik, kde se člověk opravdu nadřel. Po těžké práci si dal sem tam pár piv, či sklenic tvrdšího alkoholu a rány rázem létaly jako kulky z kulometu. Prvním terčem byla matka, které nikdy neodpustil její pochybení a nevěru. Vsugeroval si do hlavy, že se to opravdu stalo i přes fakt, že se ho on sama snažila přesvědčit o opaku. Trpěla a on musel přihlížet tomu, co se u nich doma dělo. Bohužel i on byl tou obětí, která schytala mnoho bolestivých ran a šrámů nejen na těle, ale i na duši. Nevěděl, za co je trestán, marně hledal odpovědi na své otázky, ale nikdy se k nim nedopracoval. Pláč se stal denní rutinou, stejně jako strach a pomalu se probouzející vlastnost, kterou nedokázal zatím nijak specifikovat... byl ještě malým klukem, jenž zažíval pocit štěstí možná tak tehdy, kdy se při nestřeženém okamžiku vyplížil ven z domu a užíval si volnosti do té doby, než jej příslušníci policie přivedli zpět domů s dalším varováním. Tropil všelijaké neplechy, vyváděl kousky, za které by se kdejaké jiné dítě ze slušné rodiny stydělo, ale on si uvědomoval, že právě tohle mu působí radost. Že to, co měl zakázané a to, co bylo špatné, v něm probouzelo zvláštní pocit úlevy a hormon štěstí se rozléval do celého těla.
S rostoucím věkem a příchodem povinné školní docházky se dostavila další vlna problémů. Jeho minimální společenskost a odsekávání druhým, se znelíbila nejen učitelům, ale především spolužákům, kteří se do něj začali obouvat. Velmi brzy se po celé škole rozneslo, že je tím idiotem, kterého nikdo nechtěl. Že je tím, kdo mezi ně nepatří. Poznal sílu šikany a slovních útoků, které však velmi brzy proměnil v pěsti. Potřeboval se nějak uchránit. Potřeboval všem dokázat, že je silnější, než si o něm myslí. Chtěl ukázat, že není tím slabým článkem a nikdo se mu nebude smát. Po prvním útoku a přeraženému nosu přišel postih a doma samozřejmě výprask a patřičný trest. Nic takového jej však nezastavilo. Zjistil, že mu jedině tohle zajistí, aby se od něj každý držel dál, proto se nebránil jakékoliv rvačce, která se ve škole naskytla. Využil i té sebemenší provokace, aby mohl pocítit tu sílu, která se v něm skrývala. Aby mohl zaútočit a neřešit vůbec nic. V těch okamžicích měl zcela zatemněnou mysl a nebylo nic, co by jej zastavilo... smutné na tom bylo mnoho věcí, ale jedním z hlavních bodů se stal krutý fakt, že ani učitelé s ním nechtěli mít nic moc společného. Jejich prvotní snaha o pomoc se změnila v odstup a nucené trávení času s jeho osobou. S tou zraněnou, pošramocenou duší, kterou nikdo nedokázal pochopit. A on se nikomu ani nesvěřoval. Vše držel v sobě a zarytě mlčel. Nikdy neřekl ani slovo už jen proto, že se bál reakce a stejně tak se styděl za to, čím si musel procházet.
Absolvoval několik sezení, navštívil i psychologa, byl donucen docházet do poradny, ale nikdo mu nedokázal pomoci. Doma do něj násilím dostávali prášky na uklidnění, ale k čemu? Bylo zbytečné cpát do člověka to chemické svinstvo, když ty jediné a opravdové rány měl na duši a nikdo… nikdo nebyl natolik vnímavý, aby tuhle skutečnost dokázal pochopit. Výsledek byl tím pádem nulový a všichni nad ním ve finále lámali hůl. Zanevřeli na něj. Nestalo se, že by v někom našel pochopení. A pokud ano, tak o tom člověku nevěděl…
Za dobu svého dospívání udělal mnoho špatných skutků. Ubližoval a ničil, ale nedokázal se ovládat. Takové temné chvilky byly něčím, čeho se vyloženě děsil a i přesto, že se s tím snažil bojovat, tak neobstál. Mohl se pouze modlit a doufat… Nevěděl, co se svým životem. Neměl udán žádný směr… proto až na doporučení, které přišlo jeho rodičům, byl poslán na výcvik k vojákům. Prý právě tohle bylo tím posledním možným řešením a poslední nadějí, která mu mohla pomoci…
I když se jeho chování, vyplývající ze špatných zkušeností z dřívějška nijak nezměnilo, tak právě v armádě našel ten smysl, který mu alespoň něco přinesl. Dokázal se chovat disciplinovaně, uvědomil si, co smí a nesmí a plnění rozkazů svých nadřízených z něj udělalo člověka, který ve své práci poslouchal a dělal to, co jej baví. Oblíbil si zbraně, našel si několik dobrých parťáků, se kterými absolvoval mnoho misí, a teprve vojenská činnost z něj udělala muže, jenž si naplno užíval to, co podnikal.
Dokázal upustit páru, zapomenout na to, co za noční můry jej pronásleduje a vykonávat práci na 100 %. Armáda pro něj byla hotovou spásou, i když se jeho povaha vůbec nezměnila. Byl však schopný ji potlačit natolik, aby jej neovlivňovala a nepůsobila nevratné potíže tam, kam se těžkou, tvrdou, dlouho a vytrvalou prací dostával.
Po vypuknutí toho šílenství byl povinen se zapojit do pomoci civilistům. Dělal to, co mu bylo nařízeno. Viděl spoustu děsivých scenérií. Prošel si takovými situacemi, ze kterých by měl neproškolený a především nepřipravený člověk trauma na celý život. Byl svědkem bolesti, utrpení a musel udělat spoustu těžkých rozhodnutí. Přišel o své přátelé, se kterými to táhl v armádě několik dlouhých let… ztratil lidi, na kterých mu záleželo a byl ochoten za ně bojovat... O rodině nevěděl nic konkrétního. Matka s otcem to dle všeho nepřežili a bratr? S tím ztratil kontakt. Měl ho rád. Nedával mu za vinu, že jej otec miloval a on byl tím nenáviděným. Byli sourozenci, ať se děje, co se děje. Bohužel však netušil, co se s Dylanem stalo. Tahle nevědomost jej tížila, ale pokud chtěl přežít alespoň on sám, musel se sebrat a bojovat. Jako vždy…
Rodina:
Matka - Heather Collins - nemá o ní žádné konkrétní zprávy, pravděpodobně však zemřela
Otec - Brandon Collins - nemá o něm žádné konkrétní zprávy, pravděpodobně však zemřel
Bratr - Dylan Collins - ztratili kontakt, neví o něm nic, ale doufá, že to přežil