Jméno postavy: Emilia Müller
Věk: 26 let
Povolání před apokalypsou: Pyrotechnik
Váha: 63 kg
Výška: 167 cm
Skupina: Bulletproof
Jméno hráče: giblik
FC: Lydia Graham
Zájmy: Velká dávka adrenalinu (většinou něco nebezpečného, absurdního a naprosto přes veškeré meze ‘’normálního’’ chování), pouliční parkour (hlavně, když může šplhat do velkých výšek nebo skákat z velkých výšek), BMX (občasná účast na soutěžích) a nakonec tvorba výbušnin (převážně miniaturních, ale čas od času se obrátí i k něm větším.)
Děti: ----
Charakter:
Pokud jste se odvážili dočíst celkově vše o její minulosti, tak nemusíte se ani namáhat k tomu, aby jste ji poznali osobně jako člověka. Emilia je sama o sobě někým, co cítí věci jinak, vidí věci jinak a chová se jako někdo, kdo prostě nakročil do tohoto světa, jako by přišel z jiné dimenze. Avšak po pravdě si toho prožila mnoho, možná až příliš, že sama o sobě neví, čím je uvnitř. Dobře, už to nebudeme komplikovat, vrhneme se rovnou k vlastnostem jinak se tu utopíme ve slovech. Emilia je převážně člověk lidí, takový extrovert, co vzhlíží do světa s optimismem, který je dosti neodbytný, skoro tak jako ten bzučící hmyz známější jako moucha. Sice je neškodná, to ano, ale může být v určitém čase hodně otravná a nezalekne se jen tak nějakých křiků, výhružek a všelijakých totožností, to ji fakt nepřesvědčí k tomu, aby sklapla svou držku. Nikdy nejede mottem ,,drž hubu a krok’’, vymiká se tomu obloukem a převážně pravidla ignoruje či potenciálně porušuje v její prospěch. Někdy je až příliš bezstarostná, i když.. řekněme, že své starosti jenom skrývá. Ráda se s druhými přátelí, teda pokud to uzná za vhodné, nebude všem rozdávat úsměvy jen tak pro srandu králíkům, to ať si může dělat ta primadona v sousedství, ona si to nedovolí. Raději lže, než aby byla upřímná, myslí si, že lež vše smete pod koberec. Často strká nos tam, kam nemá. Nějakým záhadným způsobem se vždy zaplete do něčeho, v čem nemá ani prsty, což ji opět přivádíme do tohoto samého kruhu problémů. Ona sama je ten vyvolávač všech různých konfliktů a hádek, ale dost snadno vše ukončuje, aneb od toho buď uteče, a nebo přestane odpovídat a smíří se s pravdou. Nevadí ji, když si druzí projevují názor a ani to, že ji nějak ublíží, ji to nijak v těchto časech vůbec netrápí, možná spíše potěší. Snaží se druhým pomáhat a být na ně nějak milá, aneb chce se chovat tak, jak to bylo dříve. Kdy lidi měli čas na to, aby nakrmili další krk a podělili se o jídlo, snaží se to furt zachovat a neopustit tento ,,lidský’’ princip. Nerada je osamotě, takže ji moc nepotkáte osamotě (v dnešní době si klidně jako doprovod vezme i mrtváka, aby udržela svou morálku ,,normálnosti’’ a nezešílela.)
Minulost:
Ještě před tím, než se vše zvrtlo, tak žila Emilia také jakž takž život, který by se dal nazvat jako naprosto obvyklý, obyčejný a příliš nudný na to, aby jej vyprávěla od samého začátku. Ale tak řekněme, že vám propůjčím aspoň nějakou představivost o tom, jak si žila ve svých botách tohoto dřívějšího světa - teď však v botách tohoto nynějšího prokletého světa. Narodila se dvoum šťastlivcům, jenž byli přistěhovalci z Německa z města jménem Frankfurt, teď přesněji jejich domov leží v Americe ve městečku jménem Macon, kde se toto poupě zrodilo za nespočetných křiků, trápení a slz. Na svět ji přivítali dvě tváře, dvou utrápených rodičů, co teprve nedávno zjistili, že budou mít dítě, byli tak šťastní a také nešťastní. Emilia byla chtěné i nechtěné dítě zároveň, ale přesto na tomto světě se dívka narodila jako někdo, kdo by byl milován. A to ne jen svými rodiči, ale také svými pěti dalšími sourozenci, kteří se narodili před ní i po ní. Avšak to si již nepamatuje, kdo všechno ji pozdravil, políbil či jakkoliv jinak přivitál. Kdo by si vůbec to jako mimino pamatoval? Emilia určitě ne.
Více méně jejich kritéria na život byla poměrně zatěžující, rodina nebyla na tom zrovna finančně nejlépe, a ještě když se jim do toho připletl další uzlík tak jim to vše ztížilo. Jako by nestačilo to, že museli žít v díře, kde všechno mohlo býti slyšet na kilometry daleko. Dost se o nich mluvilo, hlavně když to byly drby, nejoblíbenější přezdívka pro ně byla ,,rodina syslů’’ nebo ,,konzerva sardinek’’. Co se špitlo mezi ně, tak se k nim vždycky dostalo, avšak nijak to neřešili. Zajímali se totiž o to, co je zajímat mělo, aneb přežít v tomto světě.
Po pěti letech se Emilia trošinku vytáhla a co nevidět nastoupila do školy. Převážně byla tím klubkem, do kterého se všichni tak otírali, jako by byla nějakým tím hadrem nebo snad i kapesníkem, do kterého se mohli vysmrkat. Ano, již v takovém věku si zažila šikanu a nikdy o tom necekla doma. Více méně očekávala to, že by ji stejně nikdo neposlouchal, všichni měli starostí nad hlavu a ona? Ona prostě přítěž, co se mezi ně motala. Tato šikana se táhla až do její páté třídy, než to v ní ruplo. V tehdy pocítila něco, co nikdy necítila.
Krev ji odkapávala z kloubů, na tváři ji visel vyděšený úsměv a na zemi.. ležela dívka, ale ne leda jaká. Tato holka to všechno spustila, to co ji zavinila peklo na těch pět let. Teď zaplatila svou cenu, toto byl začátek její odplaty, její pomsty. I když o to nikdy nežádala, tak se to přesto stalo. Avšak to co se stane, se roznese všude možně. Po škole, po ulicích, po celém městě, až by se řeklo, že se Emilia stala jednou z těch atrakcí, která bude na titulní straně novin a všech možných časopisů. Necítila hanbu, zášť ani lítost, cítila úlevu. Konečně mohla vydechnout, konečně ji už nikdo nemusel strkat hlavu do toaletní mísy. Jenže.., všechno má své následky.
Byla to její první chyba v životě, ale nebyla ani poslední. Těch chyb se jen navršilo, každým krokem co udělala, každým dechem co vydechla, každou částí sebe byla jedna velká chyba. Ale ona neudělala nic špatně, ne? Přece se jen bránila. Nuže, řekněme, že to v očích ředitele, pedagoga a ani nikoho jiného to tak nevypadalo. V jejich představách to vypadalo jako útok, náznak agrese, žárlivosti. Nevěřila by vlastním uším, co ji tak školní psycholog vykládal za tím stolem před nějakými x-lety. V jedenácti letech ji teda na doporučení poslali k psychologovi, ať se nechá ,,léčit’’. Avšak pomohlo to? Ne, ani zdaleka.
Cesta dospíváním byla ještě horší než to, co si prožila v dětství. V černém hábitu se dívala na rakev, která se teď pomalu ukládala do země. Všichni se dívali, v slzách na to, jaká situace se teď odehrávala. Emilia nedokázala plakat, nedokázala pomyslet na smutek, jen přihlížela, jak její otec teď opouští tento svět. Ještě před pěti dny se zdál být v pohodě, vlastně on byl v pohodě, dokud je neopustil na tuto ,,dlouho’’ cestu. Nijak dlouhá teda nebyla, když teď odpočíval v pokoji. Avšak vše proběhlo tak rychle, že v mrknutí oka opět vstoupila do auta, přesněji hned vedle matky, která ještě do teď nepřestala brečet. Bylo ji to líto, srdce se ji svíralo v těchto všemožných citech, ale přesto.. neupustila ani slzu.
Seděla na okraji své postele, nohy ji jen tak vlály při těchto krátkých pohybech kopance. Opravdu by nejraději někomu nakopala prdel, akorát teď mohla nad tím jen snít. Všichni byli pryč, prý že jeli navštívit prarodiče v Německu, ale to jim moc nežrala. Byla u nich už x-krát a raději by fakt zůstala doma, takže.. teď je tady a oni tam. Prokřupávala si své klouby a vzpomínala, jak dala té malé potvoře nakládačku, teď se mohla jen nad tím smát. Přece jen, už rok nebyla na základce, konečně nastoupila na střední školu ve své čerstvé šestnátce, která tu zaváněla těžkou pubertou. Jak tak vzpomínala nad svými veselými vzpomínkami, tak se v tu náhle ozval mobil se svým ohlušujícím bzukotem. Natáhla se jednou rukou po něm a vzala jej, rovnou jej otevřela a hned odpověděla na volání toho, kdo ji vyrušil. Dobré zprávy vespolek ji zazněly v uchu, které teď dřímalo na mobilu.
Konečně mohla dělat něco užitečnějšího než polehávání na posteli a křupání kloubů, věnovala se BMX, parkouru a dalším vymoženostem, jenž ji lákali. A za to všechno mohl jen Alex, parťák do grupy, ale také člověk, co byl padlej na hlavu. Měla ho ráda, teda ne, jakože ,,ráda’’ - nemilovala ho, brala ho spíše jako kamaráda. Na tendle svět byl příliš dobrej a na ni tak též. On ji poprvé oslovil k tomu, aby se setkali a začali svou adventuru. Asi odtud se vyhrabalo její pravé já, více méně ta pravá Emilia, na kterou všichni čekali. Příliš veselá, lehkomyslná, a tak trochu šílená. Konečně se cítila, tím, kým chtěla být.
A jako by to byl zázrak, tak školní ples klepal na dveře a co nevidět se strojila do uplých šatů jak nějaká panenka, teda více méně ji k tomu přinutila matka, která trvala na tom, aby se jednou vystrojila jako slečna. Po pravdě, nechtěla tam ani jít, ale byla teda částečně donucena. Více méně ji tam chtěl Alex, který se každým dnem do ni více ztrácel. Nevěděl, jeslti k ní fakt cítí to, co by měl cítit. Nepřišlo mu to.. normální. Jen co konečně doladila svých pár nedokonalostí, tak byla připravena vyrazit. Make up ji visel na tváři jako na cirkusovém klaunovi, účes jak mrakodrap a šaty vypadajíc jako z minulého století. Jenže to ji nijak obzvláště netrápilo, byla spokojená se svým vzhledem. Připravená k tomu, aby se ponořila do kolektivu neandrtálců. Jeden z mnoha marných pokusů o to, se začlenit mezi ,,normální’’ lidi.
Každý lok ji ubíral mozkové kapacity a každým krokem klopýtla, byla kompletně na mol, tak akorát k tomu, aby ji někdo zavezl domů. Ale co se tak nalila, tak byla hned v rázu zajímavější, prospěšnější a oblíbenější. Skoro jako by žila ve své vlastní pohádce, unesena svou fantazií. Kdo ví na koho se v tu chvíli lepila, ale její boky lítaly všude možně. Od chlapa až k ženské, bylo to dost živé a hodně šílené. Ale ona nic nevnímala, jenom se na ni usídlila ta radost, která se ji vsugerovala na úsměvu. Cítila se tak.. Volná! Jako pták! Mohla by letět tak daleko, až by ji vítr zavlál až ke konci světa, který mimochodem neexistuje, protože Zeměkoule je kulatá. A ke konci dne byla zase u něj, u Alexe, který jak se zdál byl naprosto v pohodě, což bylo překvapivé. Vzala do dlaní jeho líce a rovnou jej políbila na ústa, jako nikdy jindy. A Emilia Müller opět zabodovala, když ji ten samý kluk políbil zpět. Říká se, že pohádky končí s dobrým koncem.., nuže řekněme, že toto není ledas jaká pohádka. Toto je realita. Co nevidět seděla na záchodě, pod ní ten samý kluk, kterého považovala za nejlepšího přítele. Kéž by se to nikdy nestalo. Kéž by tam nikdy nepřišla. Kéž by JEJ nikdy nepotkala. Litovala. Strašně litovala, bylo ji to až k smíchu, kolik kapesníků vytroubila a kolik zmrzliny pojedla. Byla to troska, která teď zničila všechno. Své přátelství, své sny, své tělo. Opravdu byla tím, kým chtěla být? Štětka? Heh, určitě ne, když ji někdo jen tak vrazil kudlu do zad a řekl si: ,,Šuk zadarmo? Beru.’’ Koukala se z toho samého okna, zatřepotala zrudlými víčky, ve kterých se každým okamžikem vytvářela nová slza, potřebovala pauzu. Pauzu od všeho, od života, od lidí. Musela začít na novo, odstěhovat se, najít si práci, bavit se. A tak se i stalo. V ten samý den si sbalila saky paky a rozhodla se, že odejde na dlouhou cestu. Jako poslední položila papír na stůl, ve kterém se odehrávalo vše, co měla na mysli. Vše chtěla vypsat, tu pravdu, která byla zakryta ne jen před jejími rodiči, ale také před jejími sourozenci. Teď už se jen stačilo otočit a.. Odejít.
Už nějaký ten rok žije v Atlantě, přesněji v pronájmu. Věnuje se svým koníčkům s takovou láskou jako nikdy dříve, našla také pár nových lidí, se kterými je vždy pokec. Také si našla práci, která ji FAKT baví. Pocítila konečně ten správný pocit svobody, který doposud neznala, ale teď se ji naskytl jako naděje. Naděje na to, aby žila konečně tím správným životem. Naděje.. Umřela. Přesně v tom roce, psal se ten rok 2027. Byla zrovna na svatbě své nejlepší kamarádky Amber, s kterou sdílela mnohé zážitky, cesty a podobné prkotiny. Avšak to nebylo podstatné. Jediné co teď bylo hlavní je to, že si konečně našla muže. A že od teď budou spolu žít na věky věků. Takhle si to všichni představovali, jako perfektní den. I přesto Emilii na tom něco děsně smrdělo, něco bylo špatně, tušila to.., ne, ona to VĚDĚLA. Postavila se ze svého sedadla a rozhlížela se kolem sebe. Zrovna se blížila svatba ke konci, aby se dala k zapálení ohňostroje, ale.. co to?! Z ničeho nic na zem zkolaboval jeden muž, pravděpodobně otec Amber. Chytal se za hruď a zdálo se, že asi měl infarkt? Proboha, tohle nám ještě chybělo. Emilia se okamžitě napřímila, netušila co má dělat. Jestli má volat sanitku nebo utíkat pro pomoc? Avšak nakonec se ukázalo, že ani jedna věc nebyla potřeba. Manžel Amber se snažil oživit jejího otce, ale marně. A co nevidět, bylo hodování. Hodování mrtvých. Přesněji tu spustil otec Amber, který se zakousl do krku manžela Amber, který po chvíli upadl na zem. Stařík se zdvihl ze země a vyšel si to za svou dcerou, asi sama očekávala radostnou zprávu. Hah, mýlila se. Každé kousnutí se šířilo dál a dál, tato infekce byla nepopsatelná, tito kdysi lidé byli zuřivější a jejich hlad rostl. A teď? Teď byl čas k pravému útěku. Utéct před mrtvými, utéct před smrtí, utíkat tak daleko, jak jen to šlo.. a přitom dodržet jen jeden princip.. přežít.
Rodina:
Rodiče:
Audrick Müller|r.: 51 let|Otec|†
Claudette Müller|r.: 68 let|Matka|?
Sourozenci:
Friedrick Müller|r.: 32 let|Bratr|?
Walter Müller|r.: 29 let|Bratr|?
Dedrick Müller|r.: 19 let|Bratr|?
Fritzi Müller|r.: 23 let|Sestra|?
Heidi Müller|r.: 21 let|Sestra|?
Věk: 26 let
Povolání před apokalypsou: Pyrotechnik
Váha: 63 kg
Výška: 167 cm
Skupina: Bulletproof
Jméno hráče: giblik
FC: Lydia Graham
Zájmy: Velká dávka adrenalinu (většinou něco nebezpečného, absurdního a naprosto přes veškeré meze ‘’normálního’’ chování), pouliční parkour (hlavně, když může šplhat do velkých výšek nebo skákat z velkých výšek), BMX (občasná účast na soutěžích) a nakonec tvorba výbušnin (převážně miniaturních, ale čas od času se obrátí i k něm větším.)
Děti: ----
Charakter:
Pokud jste se odvážili dočíst celkově vše o její minulosti, tak nemusíte se ani namáhat k tomu, aby jste ji poznali osobně jako člověka. Emilia je sama o sobě někým, co cítí věci jinak, vidí věci jinak a chová se jako někdo, kdo prostě nakročil do tohoto světa, jako by přišel z jiné dimenze. Avšak po pravdě si toho prožila mnoho, možná až příliš, že sama o sobě neví, čím je uvnitř. Dobře, už to nebudeme komplikovat, vrhneme se rovnou k vlastnostem jinak se tu utopíme ve slovech. Emilia je převážně člověk lidí, takový extrovert, co vzhlíží do světa s optimismem, který je dosti neodbytný, skoro tak jako ten bzučící hmyz známější jako moucha. Sice je neškodná, to ano, ale může být v určitém čase hodně otravná a nezalekne se jen tak nějakých křiků, výhružek a všelijakých totožností, to ji fakt nepřesvědčí k tomu, aby sklapla svou držku. Nikdy nejede mottem ,,drž hubu a krok’’, vymiká se tomu obloukem a převážně pravidla ignoruje či potenciálně porušuje v její prospěch. Někdy je až příliš bezstarostná, i když.. řekněme, že své starosti jenom skrývá. Ráda se s druhými přátelí, teda pokud to uzná za vhodné, nebude všem rozdávat úsměvy jen tak pro srandu králíkům, to ať si může dělat ta primadona v sousedství, ona si to nedovolí. Raději lže, než aby byla upřímná, myslí si, že lež vše smete pod koberec. Často strká nos tam, kam nemá. Nějakým záhadným způsobem se vždy zaplete do něčeho, v čem nemá ani prsty, což ji opět přivádíme do tohoto samého kruhu problémů. Ona sama je ten vyvolávač všech různých konfliktů a hádek, ale dost snadno vše ukončuje, aneb od toho buď uteče, a nebo přestane odpovídat a smíří se s pravdou. Nevadí ji, když si druzí projevují názor a ani to, že ji nějak ublíží, ji to nijak v těchto časech vůbec netrápí, možná spíše potěší. Snaží se druhým pomáhat a být na ně nějak milá, aneb chce se chovat tak, jak to bylo dříve. Kdy lidi měli čas na to, aby nakrmili další krk a podělili se o jídlo, snaží se to furt zachovat a neopustit tento ,,lidský’’ princip. Nerada je osamotě, takže ji moc nepotkáte osamotě (v dnešní době si klidně jako doprovod vezme i mrtváka, aby udržela svou morálku ,,normálnosti’’ a nezešílela.)
Minulost:
Ještě před tím, než se vše zvrtlo, tak žila Emilia také jakž takž život, který by se dal nazvat jako naprosto obvyklý, obyčejný a příliš nudný na to, aby jej vyprávěla od samého začátku. Ale tak řekněme, že vám propůjčím aspoň nějakou představivost o tom, jak si žila ve svých botách tohoto dřívějšího světa - teď však v botách tohoto nynějšího prokletého světa. Narodila se dvoum šťastlivcům, jenž byli přistěhovalci z Německa z města jménem Frankfurt, teď přesněji jejich domov leží v Americe ve městečku jménem Macon, kde se toto poupě zrodilo za nespočetných křiků, trápení a slz. Na svět ji přivítali dvě tváře, dvou utrápených rodičů, co teprve nedávno zjistili, že budou mít dítě, byli tak šťastní a také nešťastní. Emilia byla chtěné i nechtěné dítě zároveň, ale přesto na tomto světě se dívka narodila jako někdo, kdo by byl milován. A to ne jen svými rodiči, ale také svými pěti dalšími sourozenci, kteří se narodili před ní i po ní. Avšak to si již nepamatuje, kdo všechno ji pozdravil, políbil či jakkoliv jinak přivitál. Kdo by si vůbec to jako mimino pamatoval? Emilia určitě ne.
Více méně jejich kritéria na život byla poměrně zatěžující, rodina nebyla na tom zrovna finančně nejlépe, a ještě když se jim do toho připletl další uzlík tak jim to vše ztížilo. Jako by nestačilo to, že museli žít v díře, kde všechno mohlo býti slyšet na kilometry daleko. Dost se o nich mluvilo, hlavně když to byly drby, nejoblíbenější přezdívka pro ně byla ,,rodina syslů’’ nebo ,,konzerva sardinek’’. Co se špitlo mezi ně, tak se k nim vždycky dostalo, avšak nijak to neřešili. Zajímali se totiž o to, co je zajímat mělo, aneb přežít v tomto světě.
Po pěti letech se Emilia trošinku vytáhla a co nevidět nastoupila do školy. Převážně byla tím klubkem, do kterého se všichni tak otírali, jako by byla nějakým tím hadrem nebo snad i kapesníkem, do kterého se mohli vysmrkat. Ano, již v takovém věku si zažila šikanu a nikdy o tom necekla doma. Více méně očekávala to, že by ji stejně nikdo neposlouchal, všichni měli starostí nad hlavu a ona? Ona prostě přítěž, co se mezi ně motala. Tato šikana se táhla až do její páté třídy, než to v ní ruplo. V tehdy pocítila něco, co nikdy necítila.
Krev ji odkapávala z kloubů, na tváři ji visel vyděšený úsměv a na zemi.. ležela dívka, ale ne leda jaká. Tato holka to všechno spustila, to co ji zavinila peklo na těch pět let. Teď zaplatila svou cenu, toto byl začátek její odplaty, její pomsty. I když o to nikdy nežádala, tak se to přesto stalo. Avšak to co se stane, se roznese všude možně. Po škole, po ulicích, po celém městě, až by se řeklo, že se Emilia stala jednou z těch atrakcí, která bude na titulní straně novin a všech možných časopisů. Necítila hanbu, zášť ani lítost, cítila úlevu. Konečně mohla vydechnout, konečně ji už nikdo nemusel strkat hlavu do toaletní mísy. Jenže.., všechno má své následky.
Byla to její první chyba v životě, ale nebyla ani poslední. Těch chyb se jen navršilo, každým krokem co udělala, každým dechem co vydechla, každou částí sebe byla jedna velká chyba. Ale ona neudělala nic špatně, ne? Přece se jen bránila. Nuže, řekněme, že to v očích ředitele, pedagoga a ani nikoho jiného to tak nevypadalo. V jejich představách to vypadalo jako útok, náznak agrese, žárlivosti. Nevěřila by vlastním uším, co ji tak školní psycholog vykládal za tím stolem před nějakými x-lety. V jedenácti letech ji teda na doporučení poslali k psychologovi, ať se nechá ,,léčit’’. Avšak pomohlo to? Ne, ani zdaleka.
Cesta dospíváním byla ještě horší než to, co si prožila v dětství. V černém hábitu se dívala na rakev, která se teď pomalu ukládala do země. Všichni se dívali, v slzách na to, jaká situace se teď odehrávala. Emilia nedokázala plakat, nedokázala pomyslet na smutek, jen přihlížela, jak její otec teď opouští tento svět. Ještě před pěti dny se zdál být v pohodě, vlastně on byl v pohodě, dokud je neopustil na tuto ,,dlouho’’ cestu. Nijak dlouhá teda nebyla, když teď odpočíval v pokoji. Avšak vše proběhlo tak rychle, že v mrknutí oka opět vstoupila do auta, přesněji hned vedle matky, která ještě do teď nepřestala brečet. Bylo ji to líto, srdce se ji svíralo v těchto všemožných citech, ale přesto.. neupustila ani slzu.
Seděla na okraji své postele, nohy ji jen tak vlály při těchto krátkých pohybech kopance. Opravdu by nejraději někomu nakopala prdel, akorát teď mohla nad tím jen snít. Všichni byli pryč, prý že jeli navštívit prarodiče v Německu, ale to jim moc nežrala. Byla u nich už x-krát a raději by fakt zůstala doma, takže.. teď je tady a oni tam. Prokřupávala si své klouby a vzpomínala, jak dala té malé potvoře nakládačku, teď se mohla jen nad tím smát. Přece jen, už rok nebyla na základce, konečně nastoupila na střední školu ve své čerstvé šestnátce, která tu zaváněla těžkou pubertou. Jak tak vzpomínala nad svými veselými vzpomínkami, tak se v tu náhle ozval mobil se svým ohlušujícím bzukotem. Natáhla se jednou rukou po něm a vzala jej, rovnou jej otevřela a hned odpověděla na volání toho, kdo ji vyrušil. Dobré zprávy vespolek ji zazněly v uchu, které teď dřímalo na mobilu.
Konečně mohla dělat něco užitečnějšího než polehávání na posteli a křupání kloubů, věnovala se BMX, parkouru a dalším vymoženostem, jenž ji lákali. A za to všechno mohl jen Alex, parťák do grupy, ale také člověk, co byl padlej na hlavu. Měla ho ráda, teda ne, jakože ,,ráda’’ - nemilovala ho, brala ho spíše jako kamaráda. Na tendle svět byl příliš dobrej a na ni tak též. On ji poprvé oslovil k tomu, aby se setkali a začali svou adventuru. Asi odtud se vyhrabalo její pravé já, více méně ta pravá Emilia, na kterou všichni čekali. Příliš veselá, lehkomyslná, a tak trochu šílená. Konečně se cítila, tím, kým chtěla být.
A jako by to byl zázrak, tak školní ples klepal na dveře a co nevidět se strojila do uplých šatů jak nějaká panenka, teda více méně ji k tomu přinutila matka, která trvala na tom, aby se jednou vystrojila jako slečna. Po pravdě, nechtěla tam ani jít, ale byla teda částečně donucena. Více méně ji tam chtěl Alex, který se každým dnem do ni více ztrácel. Nevěděl, jeslti k ní fakt cítí to, co by měl cítit. Nepřišlo mu to.. normální. Jen co konečně doladila svých pár nedokonalostí, tak byla připravena vyrazit. Make up ji visel na tváři jako na cirkusovém klaunovi, účes jak mrakodrap a šaty vypadajíc jako z minulého století. Jenže to ji nijak obzvláště netrápilo, byla spokojená se svým vzhledem. Připravená k tomu, aby se ponořila do kolektivu neandrtálců. Jeden z mnoha marných pokusů o to, se začlenit mezi ,,normální’’ lidi.
Každý lok ji ubíral mozkové kapacity a každým krokem klopýtla, byla kompletně na mol, tak akorát k tomu, aby ji někdo zavezl domů. Ale co se tak nalila, tak byla hned v rázu zajímavější, prospěšnější a oblíbenější. Skoro jako by žila ve své vlastní pohádce, unesena svou fantazií. Kdo ví na koho se v tu chvíli lepila, ale její boky lítaly všude možně. Od chlapa až k ženské, bylo to dost živé a hodně šílené. Ale ona nic nevnímala, jenom se na ni usídlila ta radost, která se ji vsugerovala na úsměvu. Cítila se tak.. Volná! Jako pták! Mohla by letět tak daleko, až by ji vítr zavlál až ke konci světa, který mimochodem neexistuje, protože Zeměkoule je kulatá. A ke konci dne byla zase u něj, u Alexe, který jak se zdál byl naprosto v pohodě, což bylo překvapivé. Vzala do dlaní jeho líce a rovnou jej políbila na ústa, jako nikdy jindy. A Emilia Müller opět zabodovala, když ji ten samý kluk políbil zpět. Říká se, že pohádky končí s dobrým koncem.., nuže řekněme, že toto není ledas jaká pohádka. Toto je realita. Co nevidět seděla na záchodě, pod ní ten samý kluk, kterého považovala za nejlepšího přítele. Kéž by se to nikdy nestalo. Kéž by tam nikdy nepřišla. Kéž by JEJ nikdy nepotkala. Litovala. Strašně litovala, bylo ji to až k smíchu, kolik kapesníků vytroubila a kolik zmrzliny pojedla. Byla to troska, která teď zničila všechno. Své přátelství, své sny, své tělo. Opravdu byla tím, kým chtěla být? Štětka? Heh, určitě ne, když ji někdo jen tak vrazil kudlu do zad a řekl si: ,,Šuk zadarmo? Beru.’’ Koukala se z toho samého okna, zatřepotala zrudlými víčky, ve kterých se každým okamžikem vytvářela nová slza, potřebovala pauzu. Pauzu od všeho, od života, od lidí. Musela začít na novo, odstěhovat se, najít si práci, bavit se. A tak se i stalo. V ten samý den si sbalila saky paky a rozhodla se, že odejde na dlouhou cestu. Jako poslední položila papír na stůl, ve kterém se odehrávalo vše, co měla na mysli. Vše chtěla vypsat, tu pravdu, která byla zakryta ne jen před jejími rodiči, ale také před jejími sourozenci. Teď už se jen stačilo otočit a.. Odejít.
Už nějaký ten rok žije v Atlantě, přesněji v pronájmu. Věnuje se svým koníčkům s takovou láskou jako nikdy dříve, našla také pár nových lidí, se kterými je vždy pokec. Také si našla práci, která ji FAKT baví. Pocítila konečně ten správný pocit svobody, který doposud neznala, ale teď se ji naskytl jako naděje. Naděje na to, aby žila konečně tím správným životem. Naděje.. Umřela. Přesně v tom roce, psal se ten rok 2027. Byla zrovna na svatbě své nejlepší kamarádky Amber, s kterou sdílela mnohé zážitky, cesty a podobné prkotiny. Avšak to nebylo podstatné. Jediné co teď bylo hlavní je to, že si konečně našla muže. A že od teď budou spolu žít na věky věků. Takhle si to všichni představovali, jako perfektní den. I přesto Emilii na tom něco děsně smrdělo, něco bylo špatně, tušila to.., ne, ona to VĚDĚLA. Postavila se ze svého sedadla a rozhlížela se kolem sebe. Zrovna se blížila svatba ke konci, aby se dala k zapálení ohňostroje, ale.. co to?! Z ničeho nic na zem zkolaboval jeden muž, pravděpodobně otec Amber. Chytal se za hruď a zdálo se, že asi měl infarkt? Proboha, tohle nám ještě chybělo. Emilia se okamžitě napřímila, netušila co má dělat. Jestli má volat sanitku nebo utíkat pro pomoc? Avšak nakonec se ukázalo, že ani jedna věc nebyla potřeba. Manžel Amber se snažil oživit jejího otce, ale marně. A co nevidět, bylo hodování. Hodování mrtvých. Přesněji tu spustil otec Amber, který se zakousl do krku manžela Amber, který po chvíli upadl na zem. Stařík se zdvihl ze země a vyšel si to za svou dcerou, asi sama očekávala radostnou zprávu. Hah, mýlila se. Každé kousnutí se šířilo dál a dál, tato infekce byla nepopsatelná, tito kdysi lidé byli zuřivější a jejich hlad rostl. A teď? Teď byl čas k pravému útěku. Utéct před mrtvými, utéct před smrtí, utíkat tak daleko, jak jen to šlo.. a přitom dodržet jen jeden princip.. přežít.
Rodina:
Rodiče:
Audrick Müller|r.: 51 let|Otec|†
Claudette Müller|r.: 68 let|Matka|?
Sourozenci:
Friedrick Müller|r.: 32 let|Bratr|?
Walter Müller|r.: 29 let|Bratr|?
Dedrick Müller|r.: 19 let|Bratr|?
Fritzi Müller|r.: 23 let|Sestra|?
Heidi Müller|r.: 21 let|Sestra|?